Slovenská národní plemena psů

Každá země má nějaké své národní psí plemeno, které je pro ni typické, může se pojit k historii daného státu. Slovensko má celkem čtyři národní plemena a jedno sdílí s Českou republikou, ale je jeho patronem. Jedná se o československého vlčáka, těmi dalšími jsou: slovenský kopov, slovenský čuvač a slovenský hrubosrstý stavač.

Československý vlčák

Šlechtění ČSV probíhalo v Československu, a to křížením německých ovčáků se zakarpatskými vlky a za celým projektem stál Ing. Karel Hartl, který s pokusem začal v roce 1955. První vrh, jehož otcem byl ovčák Cézar z Březového háje a matkou vlčice Brita se narodil v roce 1958. Výcvik této první generace - tedy přímých potomků vlka, byl obtížnější, ale s dalším křížením s německými ovčáky se ustálilo nové plemeno. Vlčí krev byla přilita ještě do několika linií a naposledy se tak stalo v roce 1983.

V roce 1982 byl československý ovčák uznán tehdejším Federálním výborem chovatelských svazů ČSSR jako plemeno a v roce 1989 došlo k uznání Mezinárodní kynologickou federací. Finální uznání bylo potvrzeno o deset let později. Po rozdělení Československa v roce 1993 převzalo patronát nad československým vlčákem právě Slovensko.

Československý vlčák patří k tzv. vlčím plemenům, tedy vznikl křížením s vlky, což je jedna z největších zajímavostí tohoto plemene, protože takových psů není moc. Je to aktivní a velmi vytrvalý pes, který respektuje zákony smečky. Svou rodinu miluje a je jí věrný, případnou změnu majitele snáší velmi špatně. Má skvělý čich, a proto se často využíval ke stopování.

Slovenský čuvač

Tento bílý chlupatý medvídek je velmi zručné pastevecké plemeno. Je to skvělý hlídač, který spolehlivě chránil, a i v dnešní době chrání stáda nejen na tatranských loukách před predátory. Poradit si dokáže i se zlodějem, a proto může strážit i větší dům nebo farmu.

Je velmi oddaný své rodině a vždycky ji bude chránit. Nemusíte se bát si s ním vyrazit třeba do lesa zaběhat. Vychází dobře i s odrostlejšími dětmi, ty malé by s ním rozhodně neměly zůstávat o samotě. Potřebuje dostatečný výcvik a důsledného pána. K cizím lidem je velmi ostražitý a dokud nezjistí, že se jedná o přítele, bude jej podezřívavě sledovat.

V horských oblastech doprovází tato plemena člověka již po staletí. K nějakým větším chovatelským snahám začalo docházet až od 20. let minulého století, o což se zasloužil hlavně brněnský profesor Antonín Hrůza. Postupně došlo ke sjednocení typu a zajímavé je, že i přes založení chovatelského klubu v roce 1933, byl čuvač na pokraji vyhynutí, a to zejména kvůli epidemii vztekliny. Právě profesor Hrůza odvezl některé psy do Brna a zachránil je. K sepsání standardu došlo až v roce 1947 a plemeno bylo Mezinárodní kynologickou federací uznáno v roce 1965. Uznání však bylo ohroženo Maďary, kteří tvrdili, že slovenský čuvač je velice podobný maďarskému kuvaszovi, který byl uznán dříve. Naštěstí to dobře dopadlo a obě plemena existují dál vedle sebe.

Slovenský hrubosrstý ohař (stavač)

Jedná se o slovenského ohaře, který vznikl křížením výmarských ohařů, českých fousků a německých drátosrstých ohařů. O plemeno se zasloužil pan Koloman Slimák, který na něm pracoval od 40. let minulého století. Jedná se o dost mladé plemeno, vzniklo v roce 1975. Mezinárodní kynologická unie jej uznala poměrně brzy, a to v roce 1983.

Je to všestranný ohař, který najde skvělé uplatnění po boku myslivce. Nemá problém pracovat i v nepříznivém počasí či špatně dostupném terénu. Jinak se jedná o velmi přátelského psa a dokáže být i skvělým rodinným parťákem. Na rozdíl od slovenského kopova, který se těžko cvičí, tak stavač je velmi jednoduše ovladatelný.

Zajímavé je, že původně byl stavač označován jako hrubosrstý výmarský ohař, a to z důvodu, že při šlechtění byla přilita výmarova krev a přinesla s sebou stříbřité zbarvení. Pro stavače je typická hrubá srst ve stříbrnošedé barvě. Na spodní části tlamy je patrný vous.

Slovenský kopov

Slovenský kopov se může pyšnit tím, že se jedná o jediného honiče, který pochází ze Slovenska. Je to vytrvalý a rychlý pes, který se dokáže sám rozhodovat. Je to skvělý společník pro myslivce a rozhodně se nehodí pro začátečníky, při výchově i výcviku potřebuje pevnou ruku. Má velmi dobrý orientační smysl a v terénu se rozhodně neztratí.

Celkově jsou velmi dominantní a soužití dvou psů - samců, může být problém a rozhodně se to nedoporučuje. S ostatními zvířaty také nevychází. Probouzí se v něm lovecký pud a může je zranit. U tohoto plemene je velmi důležitá socializace, aby v pozdějším věku nebyl problém s chováním.

První zmínky o kopovovi jsou již z 19. století, a to konkrétně v Prostonárodných slovenských povestiach od Pavla Dobšinského. Dříve měl pověst jako těžko ovladatelný pes, a proto nebyl příliš oblíbený. V roce 1940 byla založena slovenská plemenná kniha a začaly také první zápisy tohoto plemene. Během let se vytratily různé barevné variety a zůstala pouze typická černá s pálením. Uznání Mezinárodní kynologickou federací se plemeno dočkalo v roce 1963.